I když sobotní silnou erupci sopky u souostroví Tonga nikdo nepředpověděl, nebyl to „blesk z čistého nebe“. Tato tichomořská sopka se totiž po pauze k životu probudila již 20. prosince 2021, když se pod mořskou hladinu začala dostávat láva ze sopečného jícnu. Výsledkem setkání lávy s mořskou vodou byla silná erupce, tvorba sopečného popela a několik kilometrů vysoké mračno vznášející se nad sopkou. Zklidnění přišlo až 5. ledna 2022, kdy se sopka na 8 dní odmlčela. Ve čtvrtek 13. ledna se ale probudila znovu, když vyvrhla sopečné mračno do výšky 17 kilometrů. A pak přišla sobotní erupce, která byla zatím nejsilnější a jejíž následky pocítili lidé tisíce kilometrů daleko. Nejenomže totiž sopka vyvrhla sopečný materiál nejspíše až 30 kilometrů vysoko, tedy až do stratosféry, ale způsobila i vznik vlny tsunami šířící se napříč Tichým oceánem. Podle zpráv z nejbližších obydlených ostrovů její výška dosáhla zhruba 1,2 metru.
Nicméně je potřeba si uvědomit, že to, co vidíme nad mořskou hladinou – tedy, spíše jsme viděli, protože první satelitní snímky ukazují, že sopečný ostrov byl erupcí téměř celý zničen – není všechno. Pod hladinou se totiž nachází přibližně 20 kilometrů široký kužel podmořské sopky. A na jejím vrcholku je (či byl) 6 kilometrů široký kráter, sopečná kaldera. Prozatím nevíme, jestli silná sopečná erupce byla výsledkem výbuchu celé nebo větší části této sopečné kaldery nebo jestli se jednalo jen o dílčí erupci někde v její části. Může se to zdát jako nepodstatná drobnost, ale tento poznatek nás může přiblížit pochopení, jak vznikla vlna tsunami, která poničila pobřežní oblasti Pacifiku. K jejímu vzniku je totiž potřeba náhle přemístit obrovské masy vody, a to sopka dokáže buď obrovskou erupcí – což se ale neděje příliš často – nebo sesuvem části svého svahu. Tak tomu bylo v případě sopky Anak Krakatoa v Sundské úžině v Indonésii 22. prosince 2018. Znalost příčiny vzniku sobotních tsunami by nám tak mohla napovědět, co od sopky čekat v budoucnu.
Když se totiž podíváme do minulosti, za posledních 120 let byly sopečné erupce sopky Hunga Tonga–Hunga Haʻapai pozorovány šestkrát. Zpravidla byly poměrně slabé, takže představovaly jen lokální riziko a neměly větší dopad. Sobotní událost však ukazuje, že tato sopka umí vytvořit i mnohem silnější explozi. A nejspíše i opakovaně. Geologické výzkumy na okolních ostrovech totiž naznačují, že se nemuselo jednat o její první silný výbuch –můžeme tam totiž najít sopečné horniny, donesené sopečnou erupcí, ke které došlo někde v jejich okolí. Sopka Hunga Tonga–Hunga Haʻapai se nabízí jako možný zdroj tohoto materiálu, ale stoprocentní jistotu, že tomu tak bylo, nemáme.
Tento krátký výlet do geologie ostrovů a historie jejich erupcí ukazuje, že sopka Hunga Tonga–Hunga Haʻapai je magmatem napájena dlouhodobě. Je to proto, že leží nedaleko místa, kde se Pacifická oceánská deska zasouvá pod dvojici jiných litosférických desek – a na jedné se nachází i tato sopka. Zasouvající se Pacifická deska v sobě přitom nese velké množství vody, vázané v minerálech a horninách, které ji tvoří. Zasouvání způsobuje, že se horniny s vodou dostávají hlouběji do nitra Země a tedy do oblasti, kde narůstá tlak a teplota. Narůst tlaku a teploty způsobuje, že se voda začne z hornin uvolňovat a narušovat spojení mezi atomy tvořícími jednotlivé minerály. Za přítomnosti vody tak horninám stačí k tomu, aby se začaly tavit, nižší teplota než pokud by vodu neobsahovaly. V místech zasouvání litosférických desek proto vzniká obrovské množství magmatu, které je schopno po dlouhou dobu na povrchu zásobovat sopky.
Sopka Hunga Tonga–Hunga Haʻapai tak určitě ještě neřekla své poslední sopečné slovo. Jelikož schopnost vědců předpovídat sopečnou činnost má své meze – obzvláště v případě podmořských vulkánů v málo obydlených oblastech – až čas ukáže, jakou podobu další aktivita této sopky bude mít a kdy k ní dojde.