Institute of Geophysics of the CAS, v. v. i.

Navigation:

Horniny

Horniny tvoří pevný povrch Země. Setkáváme se s nimi na zemském povrchu od nejvyšších hor až po oceánské dno hluboko pod mořskou hladinou. Na Zemi
existují tisíce různých druhů hornin, z převážné většiny jsou však tvořeny kombinací pouze devíti prvků: kyslíku (O), křemíku (Si), hliníku (Al), železa (Fe), hořčíku (Mg), vápníku (Ca), draslíku (K), sodíku (Na) a uhlíku (C).

Co je hornina a co minerál?

Minerál je přírodní pevná látka, která má určité chemické složení a vnitřní krystalovou strukturu, tvořenou atomy (obr. 1).


Hornina
je soubor jednoho či více minerálů nebo úlomků jiných hornin. Na rozdíl od minerálů se chemické složení horniny nedá vyjádřit jediným chemickým vzorcem (obr. 2). Většina hornin se skládá jen z přibližně třiceti minerálů, označovaných jako minerály horninotvorné.

TYPY HORNIN A HORNINOVÝ CYKLUS

Horniny se vlivem procesů probíhajících na zemském povrchu a pod ním postupně mění a přeměňují jedny v druhé. Horniny, nacházející se na povrchu Země, se působením vody, větru či mrazu rozpadají a vzniklé částice jsou unášeny, někdy i na velké vzdálenosti, do míst, kde se usazují; vznikají tak usazené (sedimentární) horniny. Kromě úlomků hornin a minerálů bývají usazené horniny tvořeny i částmi odumřelých organismů či minerály vysráženými z vody. Usazené horniny se mohou později dostat hlouběji pod zemský povrch, kde dochází buď k jejich postupné přeměně nebo se mohou roztavit na žhavou tekutou hmotu, tzv. magma. Roztavené horniny mohou opět utuhnout, a to jak hluboko v Zemi, tak na jejím povrchu; tímto způsobem vznikají horniny vyvřelé (magmatické). V některých vyvřelých horninách bývají přítomny též kusy okolních hornin, které vystupující magma strhlo s sebou a které se nestačily roztavit, tzv. xenolity. Přeměněné (metamorfované) horniny vznikají z usazených, vyvřelých nebo již dříve přeměněných hornin přeměnou v pevném stavu. K přeměně dochází vlivem změn teploty a tlaku či působením horkých plynů a kapalin bohatých na rozpuštěné minerály. V horninách pak dochází k chemickým reakcím, kdy vznikají nové minerály a tedy i nové horniny. Z hlubin na zemský povrch se přeměněné nebo vyvřelé horniny dostávají během orogeneze – tedy horotvorných procesů spjatých s kolizí litosférických desek. Na zemském povrchu jsou horniny opětovně vystaveny vlivu vody, větru či mrazu a celý koloběh se může opakovat – dochází tak k tzv. horninovém cyklu (obr. 3). Každá hornina, nacházející se dnes na zemském povrchu, prošla patrně hned několika takovými cykly.

VYVŘELÉ HORNINY

Vyvřelé horniny vznikají utuhnutím horké roztavené horninové hmoty – magmatu. Roztavit se mohou horniny usazené, přeměněné i vyvřelé, jsou-li zahřáty na dostatečnou teplotu. Magma, protože je lehčí než okolní neroztavené horniny, vystupuje vzhůru směrem k povrchu. Chladnutím magmatu dochází postupně ke krystalizaci, tj. vzniku pevných minerálních částic. Sníží-li se teplota natolik, že vykrystalizovala veškerá hmota magmatu, je vznik vyvřeliny dokončen. Ne vždy magma putuje z místa svého vzniku přímo na místo, kde utuhne, ale setrvává nějaký čas v tekutém stavu hluboko pod zemským povrchem v místech, kterým se říká magmatické krby. Podle hloubky utuhnutí se od sebe vyvřelé horniny liší svým vzhledem, a to i tehdy, pocházejí-li ze stejné matečné taveniny. Hlubinné (plutonické, intruzivní) horniny vznikají utuhnutím magmatu hluboko pod povrchem, žilné během jeho výstupu puklinami a výlevné (vulkanické, extruzivní) utuhnutím magmatu na zemském povrchu  (obr. 4).

HLUBINNÉ, ŽILNÉ A VÝLEVNÉ HORNINY
Hlubinné vyvřelé horniny tvoří zpravidla rozsáhlá tělesa, tzv. plutony či batolity. Protože hluboko pod zemským povrchem chladne tavenina velmi pomalu (po dobu několika miliónů let), dorůstají zde krystalizující minerální zrna do velikosti milimetrů až centimetrů (obr. 5). Někdy jsou minerální zrna uspořádána (usměrněna) podle toho, jakým směrem tavenina tekla bezprostředně před tím, než utuhla (obr. 6). K zemskému povrchu tavenina zpravidla vystupuje podél zlomů či puklin. Pokud v nich magma utuhne, vznikají tělesa deskovitého tvaru, tzv. žíly. Horniny utuhlé z magmatu na zemském povrchu či na mořském dně se nazývají výlevné nebo také vulkanické či extruzivní. Jelikož vznikají rychlým ochlazením taveniny, nemohou zrna vznikajících minerálů narůst do větších rozměrů. Stavba výlevných hornin je proto jemnozrnná až celistvá (obr. 5).Ve výlevných horninách bývá přítomno sklo (hmota utuhlá tak rychle, že se v ní žádné minerály nestihly vytvořit), popř. dutinky po úniku plynů (obr. 5). Příkladem těles tvořených výlevnými horninami jsou sopky. Jejich tvar závisí do značné míry na viskozitě vytékající lávy; ta je dána jejím minerálním složením. Vyšší obsah křemíku (Si) způsobuje vyšší viskozitu lávy. Taková láva je tužší, špatně teče a vytváří proto charakteristické kuželovité útvary se strmým sklonem svahů (např. vulkány nad subdukčními zónami v Japonsku – Fudži, Mexiku – Popokatépetl, Indonésii – Krakatau, na Kamčatce – Ključevskaja) (obr. 7). Naopak láva s nízkým obsahem Si má malou viskozitu, tj. dobře teče a tvoří ploché povrchové útvary, nazývané štítové vulkány (např. havajské vulkány Mauna Kea a Mauna Loa).

TAVENÍ HORNIN V ZEMSKÉ KŮŘE
Teplota v zemské kůře za normálních okolností nedosahuje hodnot, které jsou k tavení hornin nezbytné. Na teplotu nutnou k tavení, tj. alespoň na 650 – 800 °C, je však možné zemskou kůru ohřát např. přísunem dostatečného množství horkých magmat ze zemského pláště. Horniny kůry se pak v blízkosti takovýchto zdrojů tepla roztaví. Horniny se mohou tavit i za nižších teplot (cca 500 °C), pokud je v nich přítomno větší množství vody, která teplotu tavení snižuje. Voda se do hlubších partií litosféry dostává např. se sedimenty oceánského dna při subdukci oceánské litosféry. Ke zvýšení teploty dochází také v místech, kde se v důsledku kolize kontinentů tloušťka zemské kůry zvýšila z obvyklých 35 km na 50 – 100 km, popř. v důsledku rychlého snížení tlaku při rychlém výstupu hornin směrem k zemskému povrchu. V hornině během jejího prohřívání vznikají nejdříve malé izolované kapky taveniny, které se postupně propojí do spojitých pásků (obr. 8). O tom, které minerály se budou tavit dříve a které později, rozhodují teplotní a tlakové podmínky, ve kterých se hornina nachází. Tavenina je tak obohacována minerály, které se taví dříve, zatímco původní hornina je o ně současně ochuzována. Tavenina se horninovým prostředím pohybuje především podél zlomů a puklin. Její pohyb z hlubin Země k povrchu může být tak rychlý, že způsobí zemětřesení. Mimořádně rychle – za pouhých 10 hodin z hloubky přes 120 km – se k zemskému povrchu dostala tavenina, jejímž utuhnutím vznikly tzv. kimberlity (např. v Jižní Africe). Díky tak rychlému výstupu bývají v kimberlitech zachovány kusy hornin zemského pláště (tzv. xenolity) obsahující diamanty.

NÁZVY VYVŘELÝCH HORNIN
Čedič (bazalt) – nejhojnější výlevná vyvřelá hornina na zemském povrchu, s relativně nízkým obsahem kysličníku křemičitého SiO2, jemnozrnná, šedočerná, složená přibližně stejným dílem z minerálů plagioklasu a pyroxenu. Chemickému a mineralogickému složení čediče odpovídá hlubinná vyvřelá hornina gabro.


Andezit – výlevná vyvřelá hornina, zpravidla šedé barvy. Často obsahuje tzv. vyrostlice (tj. velké krystaly minerálů). Má vyšší obsah SiO2 než čedič, od kterého je pouhým okem špatně rozeznatelný. Chemickému a mineralogickému složení andezitu odpovídá hlubinná vyvřelá hornina diorit.


Ryolit – výlevná vyvřelá hornina, velmi bohatá alkáliemi (sloučeniny alkalických kovů, zejména K, Na), s vysokým podílem vulkanického skla. Vysoký obsah SiO2 (> 70 %) (takové horniny se označují jako kyselé). Obsahuje vyrostlice křemene a živců. Chemickému a mineralogickému složení ryolitu odpovídá hlubinná vyvřelá hornina žula.


Peridotit – hlubinná vyvřelá hornina s velmi nízkým obsahem SiO2 (takové horniny se označují jako ultrabazické). Hlavní stavební složkou peridotitu je minerál olivín (více než 90 %). Peridotity tvoří svrchní část zemského pláště.

USAZENÉ HORNINY

Usazené horniny vznikají z úlomků hornin (písek), schránek a kostí živočichů (vápenec), z rostlin (uhlí), či vysrážením z vodních roztoků (sůl). K jejich vzniku tedy dochází převážně na zemském povrchu a na dně moří působením vnějších, tzv. exogenních geologických procesů. Exogenním procesem je například působení povrchových vod, větru a ledu, ale i činnost živočichů. Ke vzniku usazených hornin je zapotřebí zdrojový materiál, kterým může být jakákoliv hornina nebo velké množství organismů či nasycené roztoky. Části hornin či organismů mohou být přenášeny (transportovány) na značné vzdálenosti řekami, oceánskými proudy či prouděním v atmosféře. Jestliže výše uvedené procesy zeslábnou natolik, že ztratí schopnost dále částice přesouvat, částice se usadí. Nahromaděním usazených částic vzniká nezpevněný horninový materiál, sediment. Po jeho zpevnění dalšími procesy, např. stlačením pod vahou dalších vrstev sedimentu či krystalizací minerálů v pórech, vzniká hornina usazená. Proces zpevnění se nazývá diageneze. Podle způsobu vzniku dělíme usazené horniny na dvě skupiny:


(1) klastické (tj. úlomkovité), vzniklé hromaděním zrn minerálů a jiných hornin, a
(2) biochemické či bio– a chemogenní, vzniklé činností organismů nebo vysrážením z roztoků.

Názvy klastických hornin se odvozují především od velikosti zrn: jílovec, prachovec, pískovec a slepenec vznikají zpevněním jílu (částice do velkosti 0,0039 mm), prachu (do 0,063 mm), písku (0,063-2 mm) a štěrku (nad 2 mm). Pokud je v pískovci kromě křemenného písku hojná příměs živcových zrn, jde o živcový pískovec neboli arkózu. Vžitým pojmem je rovněž droba, označující horninu, v níž je značný podíl úlomků hornin a jemnozrnné základní hmoty. Naprostá většina usazených hornin jsou směsi těchto materiálů. Nejběžnější biogenní usazenou horninou je vápenec, tvořený obvykle částmi vápnitých živočišných schránek. Anorganickou cestou se z vod bohatých na rozpuštěné minerály mohou srážet různé soli, například halit – kamenná sůl.

STRUKTURA A TEXTURA USAZENÝCH HORNIN
V usazené hornině je zaznamenána část informací o zdrojové hornině, o způsobu jejího zvětrání a transportu a o sedimentačním prostředí, ve kterém se usadila. Tyto informace vyčteme z částic, ze kterých je usazená hornina složena, např. z minerálního složení částic, z jejich tvaru a velikosti – souhrnně ze struktury horniny. Ostrohranné úlomky z čerstvých hornin svědčí o mechanickém zvětrávání typickém pro chladné podnebí a o krátkém transportu; více křemenných zrn je odrazem chemického zvětrávání zdrojových hornin typického pro tropické oblasti. Čím zaoblenější částice, tím delší byl transport, čím větší částice, tím silnější proud je přesouval. Naopak klidné prostředí bez proudění dovolí usazovat velmi malé částice. Důležité informace vyčteme také z prostorového uspořádání částic, z tzv. textury horniny. (Pozor! V česky psané odborné literatuře je užívání termínu struktura a textura opačné než v terminologii anglické – struktura, angl. texture; textura, angl. structure.) Textura je odrazem procesů, které v jednotlivých sedimentačních prostředích probíhají. Říční, mořské i vzdušné proudy usazují písek nejčastěji ve formě tzv. čeřin a dun (obr. 13). Led unáší částice nejrůznějších velikostí a výsledný usazený materiál není vytříděný, tj. obsahuje jak velké balvany, tak drobná horninová zrnka (obr. 14). Příliv a odliv je v příbřežních sedimentech mělkých moří zachycen pravidelným střídáním písku a jílu (obr. 15). Vysušení vodní plochy a obnažení jezerního či mořského dna zanechá bahenní praskliny (obr. 16).

PROSTŘEDÍ VZNIKU USAZENÝCH HORNIN
Usazené horniny vznikají na zemském povrchu v nejrůznějších sedimentačních prostředích (obr. 17). Pro každé z těchto prostředí jsou typické určité procesy, které v něm probíhají. V řece teče zpravidla velmi proměnlivý proud jedním směrem, v mělkém moři působí příliv a odliv, v hlubokém moři či jezeře se voda mnohdy vůbec nepohne, na poušti přenáší zrnka vítr. Procesy probíhající v daných sedimentačních prostředích se do horniny „zapíší“ formou typické textury. Někdy však ani samotné určení textur nedokáže odpovědět na otázku, zda studovanou strukturu způsobil říční či mořský proud. Potom může pomoci například nalezení a určení rostlinných či živočišných zbytků – tzv. fosílií či určitého minerálu typického např. pro mořské prostředí (glaukonit, fosfáty).

DLOUHODOBÉ UCHOVÁNÍ USAZENÝCH HORNIN
Sedimentární materiál se na mnoha místech zemského povrchu usazuje jen dočasně, pak bývá přesouván dále. Na některých místech se však vrstvy sedimentárních hornin usazují tisíce až stovky milionů let. Takovými místy jsou především dna moří. K dlouhodobému usazování hornin dochází i na pevnině v oblastech, jejichž povrch po delší dobu poklesává, čímž se vytváří prostor pro uložení nově přineseného materiálu. Proces poklesávání zemského povrchu se nazývá subsidence, oblasti dlouhodobého hromadění a uchování usazených hornin označujeme jako sedimentární pánve. Jsou charakteristické velkou mocností (tloušťkou) nahromaděných uloženin, která dosahuje stovek až tisíců metrů. V hlubších partiích sedimentárních pánví jsou horniny podrobeny tlaku nadložních formací a vyšší teplotě; z organických látek obsažených v usazených horninách v důsledku toho vznikají životně důležité suroviny – uhlí, ropa a zemní plyn. Poklesávání zemského povrchu a vytváření sedimentárních pánví je důsledkem procesů, které vysvětluje teorie deskové tektoniky, např. (obr. 18):
1) roztahování zemské kůry (příkopy v oblastech kontinentálních riftů);
2) ochlazování a pokles dříve prohřáté kůry na okrajích kontinentálních desek vzdalujících se od sebe po riftingu (pasivní okraje kontinentů, nazývané též kontinentální terasy – v některých místech atlantických okrajů Afriky či Severní Ameriky dosahují vrstvy usazených hornin i více než 15 km);
3) prohyb litosféry při jejím zatížení, například pod vahou příkrovů na čele pásemného pohoří nebo v místě subdukce oceánské desky pod desku kontinentální (tzv. předpolní pánve, hlubokomořské příkopy);
4) posun desek či jejich částí podél sebe v místech, kde se zlomové plochy ohýbají, zmnožují či kříží (strike-slipové pánve). Abychom zjistili, které z výše jmenovaných vnitřních sil pánev utvářely, ve kterém místě litosferických desek (tektonické pozici) pánev vznikala, musíme prozkoumat sedimenty celé pánve: místa jejich nejmenších a největších mocností, místa odkud byl materiál přinášen (tzv. zdrojové oblasti), kudy a jak byl transportován, v jakých sedimentačních prostředích se materiál usazoval. A samozřejmě zjistit, jak se toto všechno během celého vývoje pánve měnilo a přeskupovalo, tj. zasadit získané údaje do časového rámce.

PŘEMĚNĚNÉ HORNINY CO JE PŘEMĚNA HORNIN, KDE A JAK K NÍ DOCHÁZÍ
Přeměněné horniny se tvoří z původní, matečné horniny (usazené, vyvřelé či již dříve přeměněné) za pevného stavu, tj. aniž by došlo k jejímu roztavení. K přeměně dochází v důsledku změn fyzikálních podmínek, v nichž se hornina nachází (především teploty a tlaku). Zatímco tlak se zvyšuje s rostoucí hloubkou na všech místech Země stejně, teplota se mění podle toho, o jaké tektonické prostředí se jedná. Např. v oblasti oceánských riftů je v hloubce 15 km teplota kolem 1000 °C, zatímco v subdukční zóně je v téže hloubce teplota jen 200 °C (obr. 9-A). Změní- -li hornina následkem působení tektonických procesů svoji pozici v zemské kůře či plášti, bude vystavena jiné teplotě a tlaku a začne se v důsledku toho přeměňovat. Pokud přeměna hornin postihuje oblasti velkého rozsahu, označujeme ji jako přeměnu regionální. K regionální přeměně dochází nejčastěji v místech horotvorných procesů a v místech, kde se hromadí mocná souvrství usazených hornin. K lokální přeměně, omezené na malý prostor, dochází např. v okolí těles horkých vyvřelých hornin (tzv. kontaktní přeměna) nebo při dopadu těles meteoritů (asteroidů) na zemský povrch (šoková přeměna). Přeměna hornin může nastat několika způsoby – změnou minerálního složení horniny, změnou její vnitřní stavby či změnou chemického složení. Tyto změny se v přírodě často kombinují (obr. 10). Změny minerálního složení (obr. 11) jsou důsledkem teplotních a tlakových změn, které vedou k minerálním (chemickým) reakcím mezi minerály přítomnými v hornině. Ke změně chemického složení horniny v takovém případě nedochází. Příkladem je přeměna jílu, jemnozrnné usazené horniny – v malých hloubkách se z něj stává jílová břidlice, ve větších hloubkách za vyšších teplot a tlaků postupně svor a rula. Podobně usazením sopečného popela nejprve vznikne vulkanosedimentární hornina, tzv. tuf, která se v podmínkách zvyšující se teploty a tlaku přemění na zelenou břidlici a dále na amfibolit (obr. 9-C). Ke změně vnitřní stavby hornin dochází působením vnějších tlaků na horninu, kdy hornina mění svůj tvar a/nebo objem. Hornina se může deformovat buďto plasticky nebo křehce, kdy dochází k jejímu drcení a lámání. Běžným projevem plastické deformace v horninách je plošné uspořádání horninových součástí (např. plochých či protáhlých minerálů jako jsou slídy a živce – obr. 12-A) a následné zprohýbání (zvrásnění) horniny (obr. 12-B). Takové ohyby označujeme jako vrásy. Jestliže dojde k porušení soudržnosti horniny, tj. k jejímu rozlomení, jedná se o křehkou deformaci, jejímž nejčastějším projevem jsou zlomy (obr. 12-C). Ke změnám chemického složení horniny dochází přínosem či odnosem chemických látek rozpuštěných v horkých roztocích, které horninou pronikají. Takováto přeměna nastává nejčastěji v blízkosti tuhnoucích těles vyvřelých hornin a v okolí oceánských riftů. Přeměna hornin není děj statický – neodehrává se zpravidla na jednom místě ani za stálých fyzikálních podmínek. Horniny se přeměňují dynamicky – to znamená, že hornina se během svého vývoje pohybuje a tím se mění teplota i tlak okolního prostředí. Jednoduchým příkladem může být hornina, která se usadila na mořském dně a poté se díky pohybu litosférických desek, např. v důsledku subdukce, pomalu (po dobu několika miliónů let) zasouvala do hloubky několika desítek až stovek kilometrů. Během tohoto pohybu vznikaly v určitých hloubkách nové minerály a tedy i nová přeměněná hornina (obr. 9-C). Podrobným studiem horniny, která se nyní nachází na zemském povrchu, se geologové snaží zrekonstruovat její vývoj v minulosti. To je možné díky tomu, že v hornině většinou zůstávají stopy po jednotlivých přeměnách, např. zbytky minerálů, vznikajících jen za určitých teplot a tlaků. V některých případech je možné určit i stáří jednotlivých fází přeměny.

NÁZVY PŘEMĚNĚNÝCH HORNIN
Hlavními kritérii klasifikace přeměněných hornin jsou struktura horniny, povaha původního materiálu (např. zda přeměnu podstoupila usazená či vyvřelá hornina) a přítomnost důležitých minerálů. Pro některé přeměněné horniny existují vžité speciální názvy vymykající se systematickému zařazení. Názvy přeměněných hornin podle jejich strukturních znaků, tj. rozložení horninových částic (minerálů, pásků):
Břidlice – hornina s velmi dobře vyvinutými plochami břidličnatosti, které jsou definované přednostním uspořádáním okem rozeznatelných plošných minerálů. Podle těchto ploch oslabené mechanické soudržnosti se hornina rozpadá na tenké destičky. Termín břidlice se používá pro horniny přeměněné za nízkých teplot a tlaků.
Fylit – jemnozrnná hornina nízkého metamorfního stupně s velmi dobře vyvinutou břidličnatostí, tvořenou na rozdíl od břidlice plošným uspořádáním okem nerozeznatelných zrn minerálů.
Svor – středně přeměněná hornina s vysokým obsahem slíd, které jsou plošně uspořádány a jsou rozeznatelné pouhým okem.
Rula – vysoce přeměněná hornina se slabě usměrněnou plošnou stavbou. Hlavními minerály rul jsou živce a křemen.
Pararula – rula vzniklá z usazené horniny (například z pískovce či droby). Ortorula – rula vzniklá z horniny vyvřelé (například ze žuly).

Názvy přeměněných hornin odvozené od názvů původních hornin předponou meta: metavulkanit, metasediment, metabazit, metagranit, metagabro.

Speciální názvy přeměněných hornin:
Zelená břidlice – původně vyvřelá hornina; její zelená barva je dána přítomností minerálů chloritu, aktinolitu a epiforu.
Modrá břidlice – původně vyvřelá hornina, přeměněná za vysokých tlaků a nízkých teplot typických pro subduční zóny. Černá barva s namodralými odlesky, způsobenými přítomností amfibolu obohaceného sodíkem.
Amfibolit – původně vyvřelá hornina, složená převážně z amfibolu a plagioklasu.
Eklogit – původně vyvřelá hornina, přeměněná za extrémně vysokých tlaků v subdukčních zónách. Je složena převážně z minerálů granátu a pyroxenu.
Granulit – obsahuje minerály, které nemají v krystalové mřížce přítomnu vodu (skupinu OH). Barva může být tmavá i světlá.
Mramor (krystalický vápenec) – původně usazená hornina (vápenec), tvořená převážně minerálem kalcitem (CaCO3), vzniká přeměnou usazené horniny vápence.
Kvarcit – původně usazená hornina (pískovec), obsahuje více než 80 % křemene (SiO2).
Migmatit – vzniká za vysokých metamorfních podmínek, přičemž část horniny byla dokonce natavena. Vzniklá tavenina vytvořila pásky, které se skládají ze světlých minerálů. Zbylé neroztavené části horniny (restity) tvoří pásky složené z minerálů tmavých. Migmatit je tedy výrazně páskovaná, často provrásněná hornina. Pokud je v hornině přítomno více než 5 % některého důležitého minerálu a jeho přítomnost není určena již názvem horniny, dávají geologové jméno tohoto minerálu před název horniny, aby upozornili na její významnou složku (např. granátický svor, muskovitická rula apod.). Některé přeměněné horniny lze pojmenovat několika názvy podle toho, co z daného úhlu pohledu považujeme za důležité. Pokud například chceme zdůraznit, že hornina přeměněná za teploty 650 °C a tlaku 12 kbar byla původně vyvřelá hornina gabro, nazveme ji metagabro a dodáme, za jakých podmínek byla přeměněna. Pokud však chceme zdůraznit stupeň přeměny, kterým tato hornina prošla, za pomoci grafu na obr. 26B ji nazveme amfibolit.

autoři textu: M. Machek, K. Verner, L. Špičáková, D. Uličný

s použitím literatury:
Jakeš, P., 1984: Planeta Země. 413 stran. Mladá fronta. Praha.
Beazley, M., 1983: Anatomie Země. 121 stran. Albatros. Praha.
Holub, F., 2002: Obecná magmatická petrologie. Skripta. Univerzita Karlova Praha. Karolinum.
Konopasek, J. et. al., 1998: Metamorfni petrologie. Skripta. Univerzita Karlova Praha. Karolinum.
Svoboda, J. et al., 1983: Encyklopedický slovník geologických věd. 851 pp. Academia Praha.
Park, R.G., 1983: Foundations of structural geology. 130 pp. Blackie. Glasgow. UK.
Pluijm, B.A., Marshak, S., 1997: Earth Structure. 495 pp. WCB/Mc Graw-Hill.
Rubin, D.M., 1987: Cross-bedding, bedforms, and paleocurrents. SEPM Concepts in Sedimentology and Paleontology, 1, pp. 20, 64.
a materiálů z http://walrus.wr.usgs.gov/seds/